Jdi na obsah Jdi na menu
 

Lenka

8. 9. 2009

Já a břišní tanec

 

Když jsem nastoupila po škole do práce, řekly jsme si s kamarádkou, že bysme se měly hýbat, když máme sedavé zaměstnání. V trolejbusu jsme zahlédly leták na kondiční balet a hned vedle na břišní tanec studia Karima. Při představě, že bych se klátila na kondičním baletu, jsem se rozhodla pro břišní tanec. Orientální hudbu miluju, tak proč nespojit příjemné s užitečným. A tak jsme se šly „podívat“ na první hodinu. Samozřejmě nás to hned chytlo … hudba, svůdné pohyby, cinkání penízků, orientem provoněná tančírna  … ale jak už to tak bývá, kamarádka začala chodit už jen sporadicky a já si říkala, co tam sama budu dělat, když tam nikoho neznám, takže moje „docházka“ na hodiny tance taky nebyla příliš pravidelná. Ale časem jsem si říkala, že je škoda přestat s tancem, když už jsem jednou začala, a tak jsem na hodiny docházela pravidelně. Nejsem žádný „drobek“, a tak jsem nenosila oblečení, ve kterém by bylo příliš vidět, co je pod ním, držení těla se tomu také tak trochu přizpůsobilo. S přibývajícím kily  bylo sotva možné se nehrbit, člověk se snaží schovat, co nemá být vidět, ale právě břišní tanec mě naučil hezkým způsobem ukázat, že i když nejsem vyhublá, jak je dnes v módě, tak i kypřejší tělo je hezké, ženské. J

Kdyby mi někdo dřív řekl, že budu tančit v kostýmu skládajícího se z ozdobené podprsenky, pásu a sukně a ještě před sálem plným lidí, nejspíš bych se mu vysmála. Ale jak jinak by bylo vidět, co jsem se naučila, než v blýskavém kostýmu? Moje první veřejné vystoupení bylo na besídce studia Karima, kde jsem se opravdu hodně odvázala, když jsem si na sebe vzala tričko, sukni a penízkový šátek a výrazně se namalovala … páááni, jak já se tehdy cítila ženská. J O měsíc později jsem si z dovolené přivezla svoje první orientální kostýmy, a pár měsíců po dovolené mi moje teta oznámila, že mi domluvila vystoupení na plese. A já si řekla, hups, teď mám vyjít v kostýmu mezi lidi? A vlastně … proč ne? A tak jsem se orientálně nalíčila, oblékla do kostýmu a světe div se, odtančila jsem svoje první vystoupení … při prvních tonech hudby k sestavě, kterou znám víc než svoje boty, mi z hlavy vypadly kroky, ale s první otočkou se mi zase všechny vrátily. Samozřejmě, že jsem udělala nějaké chyby, nemluvě o tom, že se mi zaháknul závoj o podprsenku, s úsměvem na rtech jsem závoj během otoček vyhákla a lidi ani nepoznali, že to tam nemělo být … ne nadarmo se říká, že s úsměvem jde všechno líp J

Nedávno se mě někdo zeptal: „Proč tančím? Abych zhubla nebo abych se zbavila stresu?“. Nemyslím si, že bych byla v permanentním stresu, ale přesto, když jsem přišla na hodinu s ne vždy dobrou náladou, orientálně vyzdobená tančírna s vůněmi orientu mě přenesla do pohádky Tisíce a jedné noci. Během tance jsem neměla ani vteřinku na to, abych myslela na problémy doma nebo v práci, navíc věčně usměvavá a dobře naladěná Karla mi to ani „nedovolila“, zkuste se na ní mračit, když ona se usmívá, to prostě nejde. J

            Kdyby se mě někdo zeptal, co mi tanec dal a co mi tanec vzal … odpověděla bych, že mi sice „vzal“ trošku času, ale ten čas bych jinak trávila u televize nebo jiným nicneděláním, hodinku, kterou jsem věnovala tanci, jsem protančila při příjemné hudbě, s partou prima lidí. A také mi vzal pár kil, a takové ztráty mi rozhodně nevadí. J A co mi dal? Tanec mě naučil, jak si vážit sama sebe a vnímat se taková, jaká jsem. Břišní tanec měl tedy kladný vliv na mojí psychiku, i na fyzičku … spousta zdravotních problémů zmizela, pár kil je pryč, držení těla už také není takový problém jako dřív … myslím, že motto Karly „Ukaž svoji krásu“ je víc než trefné.

Děkuju za trpělivost, podněcování chuti k tanci a za možnost předávat mou radost a nadšení z tance ostatním … J

 

Náhledy fotografií ze složky Lenka